Krajina bez vody přitahuje záplavy

 (Eva Rázgová, MF Dnes, 6. 4. 2002, str. 8)

V podhůří Novohradských hor se připravuje vzorový projekt na ozdravení půdy

Pravidelné zprávy o záplavách každé jaro a léto už nikoho nepřekvapí. Jaksi se počítá s tím, že přijdou, čeká se jen, jak velká katastrofa to zase letos bude. Ale nebylo tomu tak odjakživa.

Archeologické nálezy posledních patnácti tisíc let dokazují, že se u nás rozsáhlé záplavy objevily teprve v raném středověku. Jak tvrdí biolog Jan Pokorný z obecně prospěšné společnosti ENKI, která se touto tematikou zabývá, jasnou příčinou je odlesnění, zejména horských oblastí, a s tím související odvodnění krajiny. Zatímco před tisíci lety bylo území naší republiky z 90 procent pokryto lesem, dnes zabírají lesy něco přes 30 procent plochy. Kromě toho uměle vysázené jehličnaté monokultury zadržují vodu nesrovnatelně hůře než původní smíšené pralesy. A jako by toho ještě nebylo dost, pospíšili si lidé zejména v 19. a 20. století s napřimováním (a tudíž zkracováním) toků, velkoplošným odvodněním zemědělské půdy a vysoušením mokřadů, které byly považovány za škodlivé". Všechny tyto úpravy se z krátkodobého ekonomického hlediska zdály výhodné. Po čase si však vybírají tvrdou daň v podobě povodní, ale na druhé straně i v podobě katastrofických období sucha, která přicházejí v mezidobí. Česká republika rozhodně není v tomto směru výjimkou. Jiné země, či dokonce celé velké civilizace doplatily na podobné počínání ještě mnohem dříve. Má se za to, že stejné změny byly příčinou rozpadu úspěšné Sumerské říše, přičemž záplavy v Sumeru byly předobrazem potopy světa popisované v bibli. Dalším příkladem může být zdevastování údolí řeky Indu již 2300 let před naším letopočtem, odlesnění horního povodí čínské Žluté řeky nebo likvidace zeleně kolem Středozemního moře, která začala odlesňováním a byla dovršena pastvou přemnoženého dobytka. Podobný osud potkal vegetaci ve Střední Asii (jak vypadá krajina v Afghánistánu, ví dnes asi každý).

Vyždímaná krajina

Když někdo vysuší neprůchodný močál plný komárů a udělá na jeho místě obilné pole, vypadá to na první pohled jako rozumný počin. Lze jej však často přirovnat k podpalování doutníku stokorunou. Jádro problému spočívá v tom, že člověk rozbil takzvaný malý cyklus vody," vysvětluje doktor Pokorný. Je-li krajina schopná zadržovat vodu, pak se voda v krajině pohybuje v koloběhu výparu a místních srážek. Jinými slovy, co na jednom místě naprší, to se na tomtéž místě nebo relativně blízko zase vypaří a opět vrátí v podobě deště, a tak dále. Když ovšem krajinu vysušíme a zregulujeme toky, voda rychle odteče do velkých řek a moří. Vrací se zpět až v podobě velkých, frontálních srážek, přičemž období mezi nimi jsou suchá a extrémně teplá." Kde je země vyschlá na troud (případně navíc udusaná těžkou zemědělskou technikou, vybetonovaná nebo vyasfaltovaná) a řeky i potoky jsou spoutané do betonových koryt, tam se nadělení typu Medardovy kápě snadno zvrtne v katastrofu. Správně by se krajina měla nasáknout vodou jako houba, radostně se zazelenat a přebytečnou vodu nechat v poklidu rozlít do meandrů, slepých říčních ramen a bažin - čím výše proti směru toku, tím lépe. Jenže vyždímaná země setřese všechnu vodu z povrchu, jako by se jí štítila. Promyšleně" regulovaná koryta potoků a řek potom pilně spolupracují na vzniku povodňové vlny. Většinou to jediné, co vodě stojí v cestě, jsou přehrady. I kdyby však přehrada zabránila povodni (což se často neděje), nedokáže vrátit vodu ani do vyprahlé země, ani do ovzduší (z mnohem menší vodní plochy se pochopitelně odpaří méně vody).

Všechno špatně

Jak praví starý dobrý Murphy, když už se něco pokazí, pokazí se všechno najednou. Tak je tomu i v tomto případě, a proto výčet škod ještě nekončí. S vegetací a vodou mizí z krajiny také klimatizační zařízení", jehož význam ekonomika zatím nedokázala docenit. Na šestinu až sedminu povrchu naší republiky dopadne za jediný slunný letní den stejné množství energie, jako je celoroční produkce elektřiny v ČR. Pokud je krajina odvodněná, sluneční energie se nemůže odčerpávat při výparu vody, ale jen krajinu ohřívá. Ohřátí jednoho čtverečního kilometru odvodněné krajiny za jediný slunný den je tak velké, jako by se tam spálilo tisíc tun uhlí. Odvodňování má co do činění i s kvalitou povrchových vod. Všeobecně se má za to, že za zvýšené koncentrace dusičnanů v povrchových vodách mohou především hnojiva. Větším viníkem je však právě odvodňování půdy, které způsobuje rychlý rozklad organických látek a vyplavování živin. Výsledkem jsou dobře známé zelené povlaky řas a sinic na vodních nádržích," vysvětluje doktor Pokorný. Půda se naopak o živiny ochuzuje, takže je potřeba stále více ji hnojit. Díky přehřívání se z ní rychle vyplavují nejen zmíněné živiny, ale také alkalické kovy (draslík, vápník, hořčík). Z každého hektaru našich polí odchází ročně do moří 1000-1500 kilogramů rozpuštěných látek. Půda se vyčerpává a okyseluje. Okyselování zmíněnými ztrátami je několikanásobně vyšší než to, které je způsobeno kyselým deštěm," soudí biolog. K dokonalému obrazu zkázy zbývá ještě dodat, že při rozkladu organických látek v odvodněné půdě se do ovzduší uvolňuje velké množství oxidu uhličitého - známého to skleníkového plynu. Málokdo asi tuší, že tento zdroj oxidu uhličitého je jen třikrát menší než tolik diskutované spalování fosilních paliv. A aby se kruh uzavřel půda ochuzená o organické látky zadržuje ještě méně vody...

Plaťme zemědělcům za vodu!

Cesta ze začarovaného kruhu ven není samozřejmě snadná, není však nemožná. Podle profesora Wilhelma Ripla, který se této problematice věnuje na Technické univerzitě v Berlíně, by dokonce nemusela být ani tak dlouhá, bude-li společnost ochotna zaplatit někoho, kdo se bude o vyléčení krajiny starat. Tím někým mohou být zejména zemědělci, kteří v krajině hospodaří. Kdyby byli zemědělci odměňováni podle toho, kolik vody dokážou na svém území zadržet a recyklovat (výsledek lze snadno monitorovat satelitem), mohli bychom se podstatného zlepšení zdraví" krajiny dočkat do pěti až deseti let. Při berlínské Technické univerzitě byl v letošním roce založen Institut pro udržitelné hospodaření, který se bude zabývat praktickým řešením podobných problémů. U zrodu institutu stáli také čeští odborníci, lze tedy očekávat, že učebnicové příklady" úspěchů budou i z naší republiky. Jeden z prvních projektů se připravuje pro podhůří Novohradských hor.



Autorka působí ve společnosti pro osvětu a vzdělávání Iris